Horor 7
Stalo se mi to jednoho chladného zimního večera. Všude byl podivný vzduch, řekla bych, že to byl zápach hnilobný, zápach umrlčiny. Ale teď hezky popořádku. Vzbudila jsem se kolem třetí hodiny ranní. Celou tu noc jsem se převalovala, takže nic divného. Vylezla jsem z naší společné ložnice, abych si došla na záchod a napila se. Přiznávám, že jsem ani neměla strach, což je v mém případě velice neobvyklé. Otevřela jsem dveře, které zaskřípaly, potřebovaly přeci jenom trochu promazat, ale nikdo se nevzbudil. V tu chvíli jsem byla ráda, že je nebudím, ale dnes bych byla ráda za opak. Chtěla jsem tu chodbu mít co nejdřív za sebou, tak jsem utíkala, ale teď už, vím, že jsem to neměla dělat. Na konci té divně páchnoucí chodby se objevila malá, promoklá postava, které žlutobíle zářily její veliké mrtvé oči. Protože mi podlaha klouzala, nedokázala jsem včas zastavit. A ona mne…zabila. Byla-li to ovšem ona, ne-li on. Teď už je to ale stejně jedno. Ráno mne našli na zemi-bez očí. Zbyly po nich jen dva velké vypálené důlky. Pamatuji si jen, že maminka moc plakala, a pak už byla jen tma. Teď už tam stávám každou noc já, abych před tou stvůrou ochránila alespoň svojí malou sestřičku a brášku, kteří ji už taky potkali. Nemají ze mne strach, jen se mi nepodívají do očí, protože ŽÁDNÉ NEMÁM…